Tygřice

Divoká kočka má ohromné zeměpisné rozšíření a místně se liší svým vzhledem. V obecnosti se dá říci, že se od severu na jih liší mírnými změnami v tloušťce své srsti a v intenzitě základního zbarvení. Někteří odborníci rozeznávají až 26 poddruhů, jiní čtyři základní skupiny Felis silvestris: lesní kočku v Evropě, na Kavkaze a v Malé Asii, stepní kočku v jižní a střední Asii, žlutohnědou kočku v Africe a na Středním Východě a Felis silvestris catus, kočku domácí.

Kočka africká je nejrozšířenější a tyto kočky se liší od evropských druhů lehčí tělesnou konstrukcí, méně výrazným zbarvením a tenkým kuželovitým ocasem. Africká divoká kočka je svým tvarem a vzhledem velice podobná kočce domácí a postavíme-li je vedle sebe, lze je těžko od sebe rozeznat.

Africká divoká kočka je všeobecně povazovaná za předka kočky domácí. Tyto kočky jsou samotáři. V zajetí pomáhaly kočičím matkám v krmení mladých, což je chování pozorované u skupin volně žijících domácích koček.

V jižní Africe váží samec v průměru 5 kg a samice asi 4 kg (ale váha může být 4,5 až 11,3 kg). Tato kočka je 48 až 76 cm dlouhá (ocas má navíc polovinu délky těla). Hlavní barva jejího kožíšku se mění od načervenale až pískově žluté po žlutohnědou až šedou a je typicky označena mdle mourovatými pruhy a skvrnami (přední strana hlavy je pásovaná a mdlé pásování jde i přes tělo). Běžně je žlutavě šedá s krémovým až bílým hrdlem a spodkem břicha. Charakteristickým znakem je načervenale či rezavě hnědý odstín zadní strany uší. Ocas může mít tmavší pruhy a špičku. Ve srovnání s kočkou domácí má dlouhé nohy (neboť běhá za svou kořistí). Je rychlý běžec a dobrý lezec. Má pět prstů na předních a 4 na zadních nohou.

Je zvířetem především nočním, je však aktivní i brzy ráno či pozdě odpoledne (zvláště v horkých oblastech či v blízkosti usedlostí). Loví v noci na zemi, stromech a keřích. Její hlavní potravou jsou hlodavci. Jí též různé ptáky, plazy, obojživelníky, jakož i savce včetně mláďat antilop. Často žere hmyz a pavoukovité včetně štírů. Bývá velmi hlučná.

Obvykle je sexuálně zralá v 11 měsících a dožívá se až 15 let. Jednou ročně má 1 až 5 mláďat. V Africe se nevyskytuje pouze v tropickém dešťovém pralese. Žije až ve výškách nad 3000 m n.m. Hustota jejího výskytu je jedna kočka na 1 až 4 km2 podle oblasti.

Ve většině oblastí svého výskytu není chráněná. V některých státech je její lov zakázán (např. Israel či Maroko), někde je lov regulován (Angola, Somálsko aj.), jinde není chráněná vůbec (Egypt, Libanon, Saudská Arábie aj.). Zdá se, že čistě divokou africkou kočku nalezneme pouze v chráněných oblastech vzdálených od lidských usedlostí.

F. silvestris je nejhojnější z kočkovitých šelem. Často se mísí s kočkou domácí, což vede ke vzrůstající vzácnosti čistě divoké kočky. Největší problém ochrany je její křížení s kočkou domácí. Volně žijící samec kočky domácí má vzhledem ke své větší postavě a vyšší hustotě výskytu také větší možnost oplodnit samice kočky divoké. Křížení v zajetí ukázalo, že typické znaky africké divoké kočky (dlouhé nohy a načervenalá zadní strana uší) mizí (i když byli nalezeni kříženci s typickými znaky na zadní straně uší). Vzhledem k výskytu kočky domácí v oblastech výskytu kočky divoké je reálné nebezpečí jejího zmizení z přírody.

MANUL (Otocolobus manul)

Připomíná poněkud divokou kočku. Je však menší. Tato pěkná kočka má dlouhou žlutohnědou srst a poněkud prodloužené „licousy“. Jen na hřbetě má několik slabě znatelných řídkých tmavých pruhů. Také ocas je nezřetelně pruhovaný. Žije v asijských pouštích a na náhorních stepích. Za úkryty používá nor svišťů a jiných zvířat, případně rozsedlin skal. Živí se takřka výhradně drobnými hlodavci. Manul bývá zřídka chován v zoologických zahradách. Mají ho také v pražské zoo, ale je to zvíře celkem málo zábavné, protože celý den prospí někde v úkrytu a ožívá až za soumraku.

Kočka zlatá (Profelis aurata)

Je velká jako slabší levhart a má několik barevných fází. Většinou je rudohnědá se světlejšími boky a se světlou spodinou, s několika tmavými skvrnami především na hrdle a na prsou. Známe však i exempláře celé kaštanově hnědé nebo světle šedé.
Kočka zlatá má poměrně malou hlavu. Žije v západní a ve střední Africe. Je typickým pozemním zvířetem. Na stromy neleze. Její hlavní kořistí jsou ptáci a drobní savci. Za doupě si volí skalní pukliny, jeskyně a opuštěná doupata jiných zvířat.

Ve střední Evropě, kde bývala kočka divoká dříve běžným druhem, je již téměř vyhubena. U nás byly v 70. letech učiněny pokusy o její zpětné vysazení na Šumavě. Občas k nám pronikají jedinci ze Slovenska nebo z Německa. Za předka domácí kočky je pokládána africká rasa kočky divoké - kočka plavá z Egypta. V ČR kriticky ohrožený druh.